Normy

Obsah

ČSN EN 61131-2 ed. 2 Tato norma určuje požadavky a příslušné zkoušky pro programovatelné řídící jednotky (PLC) a jejich přidružené periferie (například programovací a ladící prostředky (PADT), rozhraní člověk-stroj (HMI), atd.), které jsou určeny pro řízení a ovládání strojů v průmyslových procesech.

Obsah

TNI ISO/TR 16352 Tato technická normalizační informace poskytuje přehled literatury o rozhraní člověk - stroj pro varovné systémy ve vozidlech, včetně studií ISO/TC 22/SC 13/WG 8 a ISO/TC 204/WG 14. Uvádí experimentálně získané zkušenosti týkající se účinnosti a způsobilosti různých způsobů a kombinací varování a dále též návrhem senzorických, kódových a organizačních parametrů vizuálních, zvukových a hmatových varování.

Obsah

ČSN EN 61834-11 Tato norma specifikuje obsah, formát a metodu záznamu datových bloků obsahujících obraz, zvuk a systémová data záznamu digitálního obrazového záznamu v šikmých stopách na pásek 6,35 mm, který definuje norma IEC 61834-1 pro záznam toku MPEG-2 pro HD signály. V režimu HD 1 je navržena pro systémy 525/60 a 625/50 podle specifikace v IEC 61834-9 a IEC 61834-10. Zbývající informace, které neobsahují uvedené normy definuje kapitola 7. V režimu HD 2 je navržena pro systémy 1125/60 a 1125/50. Základní specifikace pro záznam v šikmých stopách musí být podle kapitol 5 a 6 této normy. Zbývající informace, které neobsahují uvedené kapitoly definuje kapitola 8.

Obsah

ČSN 01 1718 Norma platí pro měření barev, tj. jejich chromatičnosti a kolority, a pro jejich číselné vyjadřování v některé z kolorimetrických soustav. Obsahuje základní ustanovení o měření barvy prvotních i druhotných světelných zdrojů a způsoby číselného vyjádření, požadavky na měřicí přístroje i na podmínky měření. Norma platí pro všechna odvětví zabývající se měřením barvy světla nebo předmětů. Výraz barva je pojmem velmi mnohoznačným, takže nedokonale specifikovaný význam a nepřesný výklad významu tohoto slova může vést k nejasnostem i při výkladu ustanovení této normy. Prvotním významem (obsahem) pojmu barva je ta vlastnost zrakového počitku (patří tedy tento pojem do oblasti psychosenzorické), kterou se odlišují dvě bezstrukturní části zorného pole stejného tvaru a rozměru. Zpravidla je tato odlišnost dána spektrálním složením světelného podnětu (záření) vstupujícího do oka. Rozdíl mezi uvedenými dvěma částmi zorného pole je tedy zpravidla dán rozdílem ve spektrálním složení záření. Tato vlastnost - zbytek počitku (vjemu) - se obvykle vyjadřuje slovy červený, zelený, modrý, žlutý apod. V obecném vyjadřování se pojem barva přenáší i na vlastnost světla (světelného podnětu) a předmětů: hovoří se o barvě světla nebo o barvě předmětu, popř. o barevném světle - o barevném předmětu. Pojem barevný se často nesprávně omezuje jen na pestré barvy: správně je však nutno i bílou, šedou a černou (tedy barvy nepestré) pojímat jako barvy. Fyzikálně je počitek barvy určen spektrálním složením barevného podnětu - spektrálním složením záření vysílaného světelným zdrojem, prošlého tělesem nebo odraženého od povrchu: spektrální složení barevného podnětu je objektivně zjistitelnou a měřitelnou fyzikální realitou, bez zřetele ke zrakovému orgánu. Stanovení spektrálního složení záření (barevného podnětu) je v čl. 31 až 48. Vyhodnocování záření (barevného podnětu) zrakovým orgánem (jeho chromatickými analyzátory) spadá do oblasti pojmů psychofyzikálních, které vystihují schopnost barevného světla, resp. barevných předmětů vzbuzovat barevné počitky, a vyjadřují ji v určité číselné soustavě. Při jejich stanovování se vyhodnocuje fyzikální realita (barevný podnět o určitém spektrálním složení) podle vlastností zrakového orgánu (jeho citlivosti k barvám). Přímé zjišťování psychofyzikálních veličin- chromatičnosti a kolority - stanoví čl. 49 až 68: nepřímé zjišťování (početní vyhodnocování fyzikálně určeného spektrálního složení pomocí typizovaných vlastností zrakového orgánu) - viz čl. 104 až 114. Chromatičnost, vyjadřující barevné vlastnosti světla (prvotních zářičů), je určena spektrálním složením záření vysílaného zdrojem (tedy zdrojem vysílaným barevným podnětem): udává se zpravidla v trichromatických souřadnicích. Podmínky pro stanovení chromatičnosti světla (prvotních zářičů) jsou v čl. 69 až 85. Kolorita, vyjadřující barevné vlastnosti předmětů (druhotných zářičů) je určena spektrálním složením záření zdroje předmět osvětlujícího a spektrální odrazností nebo propustností předmětu ozářeného, která má za následek změnu spektrálního složení předmětem prošlého nebo jím odraženého, i změnu intenzity záření: kolorita je tedy určena barevným podnětem vycházejícím od předmětu: udává se zpravidla trichromatickými souřadnicemi (chromatičností) a poměrným množstvím odráženého nebo prošlého světla. Podmínky pro stanovení kolority předmětů jsou v čl.86 až 103. V oblasti psychosenzorické (vjenové) se používá pojmu barva k vyjadřování vlastností vjemu. Skutečně vnímaná barva - barevný vjem - závisí na vlastnostech zrakového orgánu pozorovatele i na stavu jeho recepčních orgánů (jasová a chromatická adaptace, únava zraku) a na podmínkách pozorování (jas v zorném poli, jasový i barevný kontrast), jakož i na psychickém stavu pozorovatele a na jeho psychologii. Otázkami týkajícími se psychosenzorické stránky vnímání barev se tato norma nezabývá: uvádí pouze objektivně fyzikálně zjistitelné charakteristiky, tj. chromatičnost a koloritu. Vzhledem k této mnohoznačnosti se doporučuje používat pojmu barva pouze v jeho primárním významu, tj. pro vlastnost zrakového počitku. K vyjadřování vlastnosti světla a předmětů se doporučuje používat především psychofyzikálních korelátů a psychosenzorických pojmů: pro psychosenzorický pojem barvy světla je tímto korelátem chromatičnost, pro psychosenzorický pojem barvy předmětu je to kolorita. K označování vlastností světla nebo předmětů v psychosenzorickém smyslu se doporučuje nepoužívat prostého výrazu barva, ale vždy širšího označení barva světla nebo barva předmětu. Jde-li pouze o fyzikální stránku barvy, doporučuje se zásadně pojem barevný podnět. Vedle těchto základních a vysvětlujících pojmů, obsahuje velmi rozsáhlá norma (cca 135 stran) zejména údaje o kolorimetrické měrné soustavě, měřicí metody, vyhodnocování měření, čtyři přílohy a 30 tabulek. ČSN 01 1718 byla schválena 14.5.1990 a nabyla účinnosti od 1.1.1992. Nahradila ČSN 01 1718 z 8.2.1966.

Obsah

ČSN EN 1991-1-4 ČSN EN 1991-1-4 přejímá evropskou normu EN 1991-1-4: 2005 Eurokód 1: Zatížení konstrukcí - Část 1-4: Obecná zatížení - Zatížení větrem včetně jejích příloh A až F. Nahradí předběžnou normu ČSN P ENV 1991-2-4: 1997 Zásady navrhování a zatížení konstrukcí Část 2-4: Zatížení konstrukcí - Zatížení větrem, včetně jejího národního aplikačního dokumentu, která bude zrušena po zavedení příslušného souboru EN Eurokódů, nejpozději do března 2010. Součástí ČSN EN 1991-1-4 je národní příloha NA, která určuje národně stanovené parametry (NSP) platné pro území České republiky. Proti předchozí normě dochází ke změně způsobu převzetí EN 1991-1-4 do soustavy norem ČSN. Zatímco ČSN EN 1991-1-4 z července 2005 převzala EN 1991-1-4 schválením k přímému používání jako ČSN, tato norma ji přejímá překladem. EN 1991-1-4 uvádí pokyny pro stanovení zatížení větrem pro navrhování pozemních a inženýrských staveb pro každou z uvažovaných zatížených ploch. Zahrnuje celé konstrukce, části konstrukcí nebo prvky na nich připevněné, tj. dílce, prvky obvodového pláště a zařízení pro jejich upevnění, svodidla a protihlukové stěny. Tato norma platí pro pozemní a inženýrské stavby s výškou do 200 m a mosty s rozpětím menším než 200 m za předpokladu, že splňují kritéria pro dynamickou odezvu. Tato norma neplatí pro zatížení větrem na příhradové věže s nerovnoběžnými stěnami, zatížení kotvených stožárů a komínů větrem, kroutivé kmitání, např. vysokých budov s centrálním jádrem, kmitání hlavní nosné konstrukce mostu od turbulence větru v příčném směru, zavěšené mosty a kmitání, při kterém se musí uvažovat více tvarů kmitání (ne pouze první tvar kmitání). Kapitola 1 vymezuje oblast použití normy a uvádí definice a značky. Kapitola 2 se zabývá návrhovými situacemi. Kapitola 3 charakterizuje zatížení větrem, jeho modely, klasifikuje ho podle ČSN EN 1990, 4.1.1 a definuje jeho charakteristické hodnoty. Kapitola 4 definuje výchozí základní rychlost větru a vztahy pro výpočet dynamického tlaku větru, jeho změnu v závislosti na výšce, kategorii terénu, orografii a okolní zástavbě. Výchozí základní rychlost se stanoví z mapy větrných oblastí České republiky, která je součástí národní přílohy. V kapitole 5 jsou uvedeny vztahy pro výpočet zatížení větrem, tj. vnějších, vnitřních nebo výsledných (dynamických) tlaků, sil na konstrukce nebo jejich prvky a třecích sil. Kapitola 6 obsahuje definici součinitele konstrukce cscd, který má vzít v úvahu účinek zatížení větrem při nesoučasném výskytu maximálních tlaků větru na povrchu konstrukce (cs), společně s účinkem kmitání konstrukce, vyvolaného turbulencí (cd). V kapitole 7 jsou definovány hodnoty součinitelů vnitřních a vnějších tlaků, sil a součinitelů tření pro různé typy konstrukcí a způsob jejich použití. Součinitele vnějšího tlaku se rozdělují na celkové součinitele a lokální součinitele. Součinitele síly udávají celkový účinek větru na konstrukci, nosný prvek nebo dílec jako celek včetně tření, pokud to není výslovně vyloučeno. Kapitola 8 uvádí zatížení mostů větrem. Podrobněji vymezuje oblast použití, definuje síly v jednotlivých směrech na nosnou konstrukci a pilíře mostu. Dále definuje kombinační hodnoty pro současné působení zatížení mostu a vozidel větrem v případě silničních mostů resp. mostu a vlaků v případě železničních mostů. Příloha A obsahuje vyobrazení kategorií terénu a pravidla pro zahrnutí účinků orografie včetně výšky posunutí úrovně terénu, změny drsnosti terénu, vlivu krajiny a vlivu okolních staveb. Přílohy B a C uvádějí alternativní postupy pro výpočet součinitele konstrukce cscd a v příloze D jsou jeho hodnoty pro běžné typy konstrukcí. Příloha E uvádí pravidla pro výpočet odezvy způsobené odtrháváním vírů a základní pokyny pro ostatní aeroelastické jevy. V příloze F jsou uvedeny vztahy pro stanovení dynamických charakteristik konstrukcí s lineárními vlastnostmi.

Obsah

ČSN EN 60204-32 ed. 2 Tato část IEC 60204 uvádí požadavky a doporučení pro elektrická zařízení zdvihacích strojů zaměřená na: - bezpečnost osob a majetku; - shodu řízení a provedeného úkonu; - snadnost údržby. Vysokého výkonu nemá být dosahováno na úkor těchto uvedených hledisek. Jako pomůcka pro pochopení vztahu mezi různými prvky zdvihacího stroje a k němu přidružených zařízení jsou uvedeny obrázky, které vyjadřují celkové blokové schéma typického manipulačního systému (skupiny jeřábů vzájemně koordinovaně spolupracujících) a blokové schéma typického jeřábu a jeho přídavného zařízení a ukazuje různé prvky elektrického zařízení, kterému je věnována tato norma. Tato část IEC 60204 platí pro použití elektrického a elektronického zařízení a jejich systémů ve zdvihacích strojích a v přidruženém zařízení. Termín "elektrický" používaný v této normě zahrnuje jak elektrická, tak elektronická hlediska (tj. "elektrické zařízení" znamená jak elektrické, tak elektronické zařízení. Termín "osoba" používaný v této normě se vztahuje na kteréhokoliv jedince a zahrnuje takové osoby, které jsou určeny a vyškoleny uživatelem nebo jeho zástupcem (zástupci) pro užívání a údržbu příslušného zdvihacího stroje. Zařízení, na které se vztahuje tato norma, začíná v místě připojení elektrického zařízení zdvihacího stroje (hlavní vypínač jeřábu) ke zdroji elektrické energie a zahrnuje napájecí soustavy a ovládací vedení umístěná vně zdvihacího stroje, např. ohebné kabely nebo přípojnicové rozvody.. Požadavky na elektrická zařízení v budovách viz IEC 60364. Tato norma platí pro zařízení nebo jeho části, které pracují se jmenovitými napájecími napětími nepřesahujícími 1 000 V AC nebo 1 500 V DC a se jmenovitým kmitočtem nepřesahujícím 200 Hz. Vyšší napětí viz IEC 60204-11. Dodatečné a zvláštní požadavky je možno uplatnit na elektrická zařízení zdvihacích strojů, které - jsou určeny pro používání ve volném prostoru (tj. vně budov nebo jiných ochranných konstrukcí); - manipulují s potenciálně výbušným materiálem nebo jej dopravují (např. barvy nebo piliny); - které jsou určeny pro používání v potenciálně výbušných a/nebo hořlavých ovzduších; - jsou určeny pro používání v dolech. Pro účely této normy zdvihací stroje zahrnují jeřáby všech typů, vrátky všech typů a skladištní stroje. Patří sem tyto skupiny zařízení: - mostové jeřáby; - pojízdné jeřáby; - věžové jeřáby; - otočné jeřáby se sklopným ramenem; - portálové jeřáby; - konzolové jeřáby; - plovoucí jeřáby; - vrátky všech typů; - zdvihadla a příslušenství; - nakládací jeřáby; - lanové jeřáby; - nosná zařízení; - skladištní stroje; - jednokolejnicová zdvihací zařízení; - obkročné přepravníky; - pneumatikové portálové jeřáby (RTG). Tato norma nezahrnuje jednotlivá elektrická zařízení, s výjimkou jejich volby a montáže. 22.2.2009 Ing. František Valenta